Trocha historie, aneb kdo byl Bivoj?

Bivoj je český legendární hrdina. Jméno Bivoj pravděpodobně pochází z keltského bîvo, což znamená „silný“.

Bivoj měl, podle pověsti, chytit na Kavčí hoře (dříve Kačí hora) divokého kance za uši, dát si ho na záda a odnést ho na hrad Libušín. Za tento čin měl získat Kazinu ruku. Jejich prvorozený syn Rodislav, měl na paměť tohoto činu přijmout do erbu kančí hlavu.

Jedná se o poměrně komplikovanou pověst, jejíž základ pravděpodobně pochází z keltských kořenů. Podobu s touto pověstí lze najít v keltské tradici, např. v Irsku.

V Čechách byla poprvé pověst o uloveném kanci (resp. svini) zapsána v Dalimilově kronice, zde však není hlavním hrdinou Bivoj, ale Jetřich z Buzic († 1110), který tímto činem měl získat kančí hlavu do erbu Buziců.

První, kdo zmiňuje jméno Bivoj v této souvislosti, je Václav Hájek z Libočan. Ačkoliv jeho Kronika česká není příliš spolehlivým zdrojem, posunul tuto pověst do legendárního období. Jak ukazují některé studie, je pravděpodobné, že Hájek zapsal nějaké lidové vypravění, protože používá např. jména, se kterými se nemohl setkat, ale z hlediska vazby na Kelty lze předpokládat, že si je nevymyslel.

Po Bivojovi je pojmenována planetka (5797) Bivoj.

Staré pověsti české:

-Alois Jirásek

O Bivoji

V Libušině sídle, mocném Vyšehradě, zelenala se zahrada, krásná
různým stromovím, křovím i vzácným kvítím. Na div však byla bludivými
stezkami; ty různo se vinuly, splétaly, rozcházely se a scházely kolem
křovin, pod stromy, mezi květinami, trávníkem, všecky sobě podobné tak,
že cizí z té čarovné zahrady, plné stejných míst a tajemných koutků,
nenašel východu.

V této zahradě Libuše ráda meškala se svými dívkami, častěji ještě
sama, ráno, kdy se na slunci třpytil rosou každý květ a každý list, i
podvečer, kdy kmeny stromů planuly růžovou září západu, nebo kdy pak v
soumrak zčernaly jejich koruny a křoví, kdy bělavé stezky se tratily v
hlubokých stínech.

Tou dobou mladá kněžna urostlé postavy, v bělavé říze, s vlasy volně
rozpuštěnými, sama jako světlý stín, kráčela volně, vážným krokem, s
hlavou pochýlenou, zamyšlenou, nebo stála, sličnou tvář k nebi
obrácenou, jako ve snění v tichém prosvitu hvězd nebo měsíce.

Sem jednou zavedla sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z
Kazína ji navštívit. Zahrada, trávník i stezky spočívaly již ve stínu,
jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí
kolem, od dešťů a plískanic ztemnělé, byly zality záplavou posledního
světla. Zapadloť slunce do tmavých lesů v modravé páře ztopených na
vrších za Vltavou. V klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý
ryk. Ohlas jeho zněl až do kněžniny zahrady, jasnil se a mohutněl. Křik
mužských hrdel se blížil jako náhlá bouře. Ze směsi silných,
dalekozvučných hlasů pronikal výskot, a vtom někdo na roh zatroubil.
Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem a radostným
pokřikem.

Sestry vytržené z hovoru stanuly, naslouchaly. Vtom přichvátal
vladař hradu všechen vzrušený a prosil je, aby se šly podívat, aby
vstoupily na nádvoří. — —

Tam volným prostranstvím kráčel v hlučném průvodu hradních strážců a
jiných mužů vysoký, mladý muž statného těla, s rukama do týla
vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. Zardělou osmahlou tvář měl dopředu
pochýlenu, a zpod čapky splývaly kolem ní i do čela mu padaly tmavé
kadeřavé vlasy.

S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého
kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru.

Mladý ten lovec bez oštěpu, s mečem u širokého pásu v pochvě
zaraženým, v obuvi zablácené i na přiléhavých nohavicích všechen bahnem
postříkaný, nesl hrozné to břímě jako lehký měch. Kráčel pevně a jistě,
nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl.

Kolem jásali staří muži i jonáci a ukazovali rukama i oštěpy na
starého, silného „sekáče“ ryšavě hnědého, ohromné hlavy, černého
rypáku, z něhož se probělávaly a leskly zahnuté, mocné tesáky. Kanec
sebou škubal, černými kopyty kopal, zuby klektal a očka krví podlitá
zuřivě obracel.

Všichni v zástupu ztichli, když Libuši a Kazi zhlédli. Smělý pak
lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, zastavil se u schodů, jež vedly
pod silné sloupy stojící přede dveřmi k veliké síni.

Na těch schodech stály kněžny. Bivoj v čele všech mužů, maje líté
zvíře na zádech, pozdravil Libuši i její sestru a pravil: „Tu nesu to
zlé škodné zvíře, divokého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma
očima, chceš-li.“

Když Libuše kynula, ať se tak stane, vzkřikli mužové kolem a chystali meče a oštěpy. Než Bivoj zvolal do jejich shonu a hluku:

„Sám se postavím proti němu. Jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy
sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A nejprve mně položte k nohám
oštěp.“

Stalo se, jak řekl. Muži rozestavili se prostorně kolem a
přichystali zbraň. Nikdo z nich nespustil očí z Bivoje, jenž přehlédnuv
kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši,
zvláště však na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže, jejž
poprvé spatřila v háji u Jezerky, na nějž pak často vzpomínala. Teď ji
těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce
pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv mrštil
kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od toho pádu.
Nežli však kanec dopadl, sehnul se Bivoj, a zdvihnuv těžký oštěp
lesklého hrotu, sevřel ho oběma rukama a čekal.

Starý, silný „sekáč“ na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez
sebe. Ale již se mu břicho pohnulo, hřeben dlouhých štětin na hřbetě se
zježil jako hříva, bělmo očí v černé hlavě se zablýskalo. Vráz se
vymrštil ze země a hnal jako šipka nehledě vpravo ani vlevo, s
rozevřenou tlamou, z níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje,
zuřivostí slepý.

Vše kolem jako pěna ztichlo, když kanec divoce vyrazil a když se tak
obořil. Ale již vykřikl kdekdo z mužských, i hradských žen a dívek.
Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud
krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled, a jako skoseno
skácelo se na zem; krev se z něho valila a zalévala kolem půdu.

Bivoj vytrhl oštěp z poraženého a šlápl pravou nohou na štětinaté
tělo hynoucího zvířete. Pak utřev sobě s čela i tváře pot, promluvil ke
kněžnám: „Již nebude nikoho strašit a běhati do škod!“ a dupl po hlavě
zvířete. Vtom statný vladař hradní, povystoupiv k němu před kněžny,
pravil:

„Aby tě bohové pozdravili! Tys kraji uvolnil. Byl to sekáč zlý,
hlavní, šestiletý,“ a vladař na kance ukazoval, „a nebezpečný, hrůza a
postrach kol Kavčí hory. Co škody natropil! Na obilí, jehož celé lány
rozválel, i na zvířatech, na lovčích psech nejvíce, i na koních. Když
Svatoslav Božejův na něj vyjel, ten sekáč tu jeho koni hruď a břicho
rozerval. Tak vysoko vyskakoval. I nejednoho muže smrtelně proklál. Šel
z něho strach, již před ním utíkali a skrývali se i muži. Až tu Bivoj —“

Nedomluvil; zahučelť radostně kolem zástup na pochvalu i z
vděčnosti. A kněžny, níž postoupivše, hleděly na silné zvíře, Libuše
pak se zeptala, jak je ulovil, jak je tak lapil. I ztichlo vše kolem;
Kazi upírala na silného lovce oči nadšeně zářící a dychtivě naslouchala
se všemi, jak Bivoj vypravoval:

„Hnětlo mne a zlobilo, že ten sekáč tu natropil tolik škod a že se
ho všichni tak báli. Úvalem kolem Kavčí hory již nikdo nechtěl jíti.
Tam se zdržoval, samotářsky, tam ležel, tam se proti každému stavěl,
tak roztrhal tolik lidí a koní a psů bez počtu. I vystopoval jsem, kde
se do lože zahrabává, a tmavou kaluž pod starými buky. V té se za
poledne brodil a válel. Pak, když jej komáři zle již sekali, drhl se o
kmeny dubů a vycházíval na žír do polí směle a jistě. Člověku se
nevyhnul, žádnému, každého napadl.

Dnes jsem se na něj vypravil. Chtěl jsem čekati, až by se navracel z
pastvy. Ale jen jsem zašel na kraj úvalu, vyrazil z houští proti mně,
náhle, znenadání, a tak prudce, že jsem se mu nemohl postaviti s
oštěpem. Bylo na volném místě; strom nablízku žádný. Nemohl jsem
odskočiti, a na zemi se vrhnouti, toho jsem nechtěl.

Dříve nežli jsem toto vypověděl, byl u mne a hned se mi hnal po
nohou a hned hlavou hodil; ale nežli jí dozadu trhl, aby mně způsobil
dlouhou ránu, chytl jsem ho za uši. A držel jsem ho a nepustil. A on
chrochtal a trhal sebou jako zběsilý a zuby mu klektaly. Ale již jsem
ho měl na plecích a chvátal jsem s ním sem.“

Znovu zahlučel kol radostný hlahol; když ztichl, mladá kněžna vlídně promluvila k Bivoji:

„Bohové ti žehnali i tvé síle. Uvolnils krajině a zachovals její
role před novými škodami. Díky tobě, mé i všech. Teď, statečný lovče,
pojď, odpočiň údům, posilni se a pohov si.“

Kynula vladaři a ten, vzav Bivoje, vedl ho po schodech do velké
síně, kamž za nimi vešli přední z hradských mužů a z podhradí i z těch,
kteří potkavše Bivoje cestou na Vyšehrad, již ho neopustili a
vyprovodili ho tam s jeho podivným, živým břemenem.

Síň byla nevysoká, ale prostorná. Ohromný trám táhl se po celé délce
povalového stropu, jejž také podpíraly mohutné sloupy divných zářezů
malovaných. Na sloupech visely tu losí parohy, zbraň a štíty, tam rohy
zubrů nebo medvědí kože vzácné velikosti. Muži zasedli kol těžkých
stolů i kolem špalků ze staletých dubů, když zavedli Bivoje za přední
stůl v pravém rohu té síně.

Všude po stolech stavěli veliké džbány plné medoviny a lili z nich
zlatově žlutý nápoj do korbelů a hliněných i dřevěných číší. Muži pili
a připíjeli Bivojovi, na jeho sílu. Mladý hrdina potěšen, rád slyšel
všechnu tu chválu; jeho zraky však tajně obracely se po nevysokých,
těžkých dveřích s dřevěným zámkem, jimiž odešla ze síně Libuše kněžna i
její sestra. Na tu Bivoj myslil i v šumném tam hluku i na to, kdyby jí
ještě mohl zhlédnouti.

Zatím již v korunách, na hradbách i na vysokých srubech pohasla
zlatě růžová zář. Hluboké stíny lehly nádvořím. Do vyšší pak síně
padalo okny otevřených okenic světlo letního, dlouhého soumraku. V něm
zjevily se mladé kněžny, vystoupivše zas oněmi dveřmi ze šera za
sloupy. Dívka z jejich družiny nesla za nimi cosi ve vydělané koži;
když pak na rozkaz Libušin uzlík na stole rozbalila, zatřpytil se tam
krásný mužský pás. Byl široký, rudými řemínky ozdobně prošívaný,
stříbrnými, drobnými hřeby všechen pobitý, jako okutý, s bronzovými
puklami a lesklým řetízkem. Ten chřestil o skvostné kování, jak se jen
pásem hnulo.

Mladá kněžna jej Bivoji podala, aby ho vzal odměnou, že je z pokladu jejího otce a že mu ho sestra Kazi sama vybrala.

„Jeť v tom pásu zašita haluzka mocného býlí a hadí zub,“ dodala Kazi
mile. „Chodě v tom pásu po lesích, nikdy nezabloudíš, ani za tmavé
noci, vždy odoláš bludnému koření i vědmám a všem příšerám nočním.“

Mladý hrdina se kněžnám klaněl; klaněl se a děkoval, a všichni kol
pozdravili hlučně Libuši a Kazi, že tak uctily mužnou sílu a
udatenství. Kněžny odešly a hlasně zase vybuchlo veselí všech a trvalo
až do noci. Pak, když se mužové rozešli po hojném jídle a pití, zavedl
hradní vladař Bivoje do tiché komory na lože z ovčích koží. Usnul mladý
hrdina a spal tvrdý spánek až do jitra.

Když nastalo zejtra ráno, chystal se Bivoj na cestu domů, do své
dědiny, jejímž byl vladykou. Jak o tom zvěděl vladař hradu, oznámil
Bivoji, že na něj čeká kůň, že mu ho dala kněžna osedlati, a že Kazi
tou chvílí se také chystá na cestu, zpátky na svůj hrad. Přepásán
skvostným pásem, jejž včera darem dostal, vsedl jarý a svěží Bivoj na
bystrého hnědáka lesklé srsti, když se byl kněžně poklonil a jí
poděkoval. I přidal se k družině její sestry.

V bráně se zpět ohlédl, on a všichni se pak ohlíželi vzhůru po
bráně, po břevnu nad ní, na němž trčela useknutá veliká hlava divokého
kance, jejž včera skolil. Černala se, štětinatá, mocného rypáku, ceníc
bílé lesklé tesáky, a připomínala sílu Bivojovu. Kazi nenechala Bivoje
v družině. Jel po jejím boku drahný kus, a když pak dojeli na rozcestí,
bez rozmýšlení sobě zajel a dal se její cestou, až pod její hrad, jenž
se mocnými náspy svými zhlížel v řece Mži. — Nežli pak jeseň minula,
opustil Bivoj svou dědinu a rod, aby navždy zůstal na Kazině hradě.
Oblíbilať si ho Kazi tak, že ho pojala za manžela.

Čerpáno z Wikipedie

Komentáře

5777
Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Obrázek uživatele Anonym

Stránky

Přidat komentář